gototop
09.08.2010 Setsakra barevná Ostrava (Tomáš Hrubý)    Tisk
Povídačky
Omlouvám se všem orlům, které učím létat, ale vzhledem k určité mírné odlehlosti tématu pro tento hudební server nejprve definuji základní pojmy. Colours of Ostrava, hudební festival (letos 9. ročník), v této zemi jeden z největších a nejpozoruhodnějších, dvakrát oceněný Andělem jako Událost roku, lze říct, že do určité míry postavený na world music (nebo alespoň řekněme, že tento styl je jeho důležitou součástí). Zejména pro poslední uvedenou skutečnost mně už několik let přišlo trochu jako chyba, že se o Colours of Ostrava nikdy nepsalo nejen na FOLKtimu, ale pokud vím, tak v žádném folku nakloněném periodiku, a říkal jsem si, že to určitě jednou napravím. Letos můj zájem sílil a posledním pokynem pro mě byla skutečnost, že jsem se bohužel letos nedostal na Zahradu (z důvodu zahraničního „zájezdu“ pěveckého sboru – mé již dlouho jediné hudební aktivity). Ideální příležitost pokusit se zaplnit prázdno nějakým zbrusu novým zážitkem, naordinovat si opravdu velký festival.

Copak se tam vlastně hraje?

Pohled na festivalový areál pod Slezskoostravským hradem
Pohled na festivalový areál pod Slezskoostravským hradem
foto: Tomáš Hrubý

Pokud byste snad na základě výše uvedené zmínky o world music usoudili, že se jedná o festival právě jen tohoto žánru, bylo by to zcela vedle. Dramaturgie Colours of Ostrava je mnohem košatější a zahrnuje spoustu různého rocku a poprocku, taky ska a reggae, funky… Letos se hodně účinkujících hlásilo k punku nebo jazzu, takže jsem usoudil, že se jedná o obzvlášť oblíbené a vytěžované žánry. Kolega Vašek Miller, kterého jsem v Ostravě potkal a kterého si dovolím označit za znalce místních poměrů (na Colours byl letos popáté), mě vyvedl z omylu: jednalo se prý o specifikum letošního ročníku, ještě nikdy tu tolik jazzu a punku neznělo, zato různé ročníky prostě mívají různá specifika. Snad lze říct, co jsem na Colours nepotkal: metal, hip-hop, techno, country – opakuji, nepotkal, protože vyloučit nelze vůbec nic. Přiznám se, že rozmáchlost festivalu v čele s šéfdramaturgyní Zlatou Holušovou nedokáži popsat - tedy vlastně ani pochopit, kudy se její úvahy ubírají - ale nutno zdůraznit, že to funguje. Ani při pročítání programu, ani pak přímo na místě jsem neměl pocit zcela nepřípustného patlání různých chutí ve stylu pejska a kočičky.

Kdopak tam jezdí poslouchat?

Ale co je do mě: nejdůležitější zpětnou vazbu poskytují samozřejmě diváci. Letos poprvé byl festival Colours of Ostrava vyprodaný ještě před zahájením. Podle zpravodajství televize, popř. deníků (přiznám se, že mě překvapilo, kolik prostoru bylo festivalu – zejména v České televizi – věnováno) zde bylo 25 000 diváků, na nejnavštívenějším jednotlivém vystoupení – The Cranberries v sobotu navečer – jich bylo napočítáno 10 000. Věkový průměr návštěvníků byl velmi nízký – většina publika tak do třiceti let, autor článku už byl poněkud za kmeta. Vím, že nejideálnější je vyrovnané zastoupení všech věkových skupin, ale na druhou stranu, naznačené rozložení taky svědčí o vysoké životnosti festivalu a jistě organizátory těší. Překvapilo mě, jak často – vzhledem k tomu, že se jedná o masovou akci – jsem slyšel zasvěcené nebo aspoň nadšené rozhovory o slyšeném, jak často se vedly diskuse nad programem, co určitě si kdo nenechá ujít… Naproti tomu jsem ani jednou nezaslechl větu „už jsem dneska slyšel dva sety, tak si jdu lehnout do stanu, už je té hudby na mě nějak moc“, kterou bohužel na „našich“ festivalech slýchám dost často. Možná to bylo mojí volbou hudebních položek, ale k mému překvapení jsem nikde nepotkal diváky, kteří by si přišli hlavně zařádit a – přesto, že scény byly k stání (viz níže) - asi ne ani hlavně zatančit. A ještě jeden postřeh: být zařazen do programu obřího festivalu nezaručuje samo o sobě velkou návštěvu. V neděli v poledne jsem šel kolem velké scény Barvy Arcelor-Mittal, kde zrovna hráli rockeři, kteří si podle programu říkají Panna, a přihlíželo jim přesně pět diváků opírajících se o zábrany pod pódiem…

Kdeže se to vlastně hraje?

Centrem festivalu jsou dva uzavřené areály – výstaviště Černá louka a areál Slezskoostravského hradu. Oba naštěstí nejsou daleko od sebe, dělí je hlavně řeka Ostravice, která tu tvoří hranici mezi Moravou a Slezskem. I tak byly stále se opakující „hraniční přechody“ přes dvě vedle sebe umístěné lávky (jedna byla zřejmě postavena speciálně pro festival, pokud jsem to pochopil správně) a přilehlé cesty časově náročné. V obou areálech jsou celkem čtyři open scény – na Černé louce dvě přibližně stejně velké (Barvy Arcelor-Mittal stage a OKD Czech stage), pod hradem j

Slezskoostravský hrad, pod nímž se hrálo
Slezskoostravský hrad, pod nímž se hrálo
foto: Tomáš Hrubý
edna největší (Česká spořitelna stage) a jedna malá (Park stage/Indies Scope scéna). Společné je pro ně to, že se jedná o větší či menší rovnou plochu k stání a kdesi na boku pak cudně umístěnou „skládací“ tribunku, odhadem tak pro 10% diváků z celkové kapacity. Máte-li na vašem oblíbeném festivalu klasický amfiteátr, važte si ho. V areálu Výstaviště byla ještě krytá scéna New York City stage, letošní velmi chválená novinka, „pravý newyorský klub přenesený do Ostravy“. Nevím, nikdy jsem v pravém newyorském klubu nebyl, ale klidně bych tomu věřil, design „klubu“ (ve skutečnosti jedna z hal Výstaviště…) – včetně třeba částečně černošské obsluhy za barem, ale taky promítaných fotografií a roztomilých detailů – se mi moc líbil. Šestá hudební scéna byla asi čtvrt hodinky odtud ve městě a jednalo se o evangelický kostel („Kostelní scéna“). Tam se odehrávala všechna hudba tichá, akustická, folková – kdo by mi chtěl oponovat, že to byla world music, s tím budu zcela souhlasit, protože je to v podstatě totéž. V každém případě jsem, jak asi tušíte, nejvíc času trávil právě tam. Pro úplnost uvedu, že festival měl ještě scénu divadelní, minikinokavárnu, scénu Reflexu, scénu Stará aréna, Kluby Templ, Fabric a Parník a Workshopovou scénu. Na žádnou z nich jsem nezavítal, velmi stručně řečeno, protože jsem se za prvé rozhodl soustředit na hudbu, za druhé na jádro festivalu.

A kdopak je v pozadí… nebo v popředí?

Z časově finančních důvodů (tedy hlavně proto, že jsem si vzal pouze jeden den dovolené) jsem přišel o některé hudební položky ve čtvrtek večer (např. The Gipsy Queens and Kings) a v neděli večer (nejvíc ze všeho mě to mrzelo u písničkářky Reginy Spektor; taky jsem přišel o hlavní hvězdu festivalu Iggyho Popa, ale to mně bylo, jak zřejmě tušíte, celkem fuk). Taky jsem nestihl čtvrteční tiskovku a tedy možnost setkat se s vedením festivalu; správně hádáte, že na obřím festivalu není možné si odchytit nějakého toho šéfa a neformálně s ním poklábosit o tom, jak to letos jde. Zlatu Holušovou jsem nakonec viděl jednou: šla v poledne směrem do města a komusi do telefonu říkala, že některý její pořadatel už fakt nemůže a ona mu musí jít sehnat čokoládičku… Překvapivé, úsměvné, milé. Jiřího Moravčíka, který je na Colours of Ostrava, pochopil-li jsem správně, něco jako šéfporadce přes world music a taky autor krátkých profilů účinkujících ve Festivalovém průvodci, jsem spatřil z dálky za scénou koncertu Iarly O’Lionáirda. Jak to vypadalo v zákulisí jednotlivých scén netuším, ale stroj běžel zcela bezchybně: na časy uvedené ve festivalovém programu se dalo spolehnout, což je při festivalu silně přebíhacího typu samozřejmě pro celkový výsledek velmi důležité. Výjimkou byla pouze vystoupení v sobotu večer, kdy přišla před osmou hodinou obrovská průtrž mračen (a po krátké pauzičce pak kolem desáté silný vytrvalý déšť): některé sety byly o něco posunuty, jedna položka vypadla úplně. Nakonec i zvládnutí této mimořádky bylo projevem vysoké profesionality organizátorů. Zvukaři pracovali jako celek uspokojivě: slyšel jsem jen minimálně zahoukání, některá ozvučení bych si třeba představoval malinko jinak, ale to je spíš můj problém a sečtu-li ty předlouhé hodiny hudby, musím deklarovat spokojenost se zvukaři. Konferenciéři – to byl trochu šok. Sice se zrovna zabývám jejich porovnáním v různých žánrech (čtěte minulý a budoucí FOLK), ale naživo je to stejně šok. Jména netuším – nikde nefigurovala (taky příznačné). Výkon: namistrovanými manipulativními hlasy hitových rádií řekli po skončení

The Chancers
The Chancers
foto: Tomáš Hrubý
koncertu pár velkohubých frází a přečetli z programu, kde se co právě chystá. Maximálně přečetli z Festivalového průvodce pár vět o dohravší nebo příští kapele. (Některá tvrzení odtamtud byla pro mě sama o sobě na hraně, např. „taneční sebevražda v přímém přenosu s kořeny na Balkáně“, nicméně když člověk ví, jak má Jiří Moravčík svá tvrzení vyfutrovaná hromadou vědomostí a zná jeho náklonnost k expresivnímu vyjadřování, bere vše s nadhledem. O to směšnější to pak bylo z úst moderátorů bez názoru.) Prostě kdejaký trampfolkový festival z fotbalového hřiště má uvádění zajištěné lépe. Ale nutno zdůraznit, že pro uspořádání, jaké funguje na Colours of Ostrava, nejsou moderátoři vlastně důležití, protože jejich úlohou není propojovat jednotlivá hudební čísla. Po hodinu až hodinu a půl trvajícím vystoupení umělců nastalo zhruba stejně dlouhé ticho vyplněné zvukovou zkouškou další položky a hudba se začala linout ze sousední open scény. A tak pořád dokola…

Nejčastějším poddruhem „lidí od festivalu“ se kterými jsem se setkával tak byli příslušníci bezpečnostní služby. Připouštím, že jsem byl proti nim samozřejmě poněkud zaujat: pocházím z hudebního prostředí, kde tak nějak není třeba podobných jednotek a beru je jako smutné ořezání osobní důstojnosti původně svobodných lidí na cestě k masovosti a komerci. Nicméně nebudu tvrdit, že kdybych měl na starosti pětadvacetitisícový festival, že bych to uměl bez „ochranky“. Naštěstí z mé tiskové placky vyplývalo, že mi na rozdíl od platících diváků nešacovala ochranka při každém průchodu batoh – jediná výhoda jinak docela legračního zařazení mezi VIP. Nutno ale říct, že bezpečnostní služba nijak viditelně své postavení nezneužívala, chovala se profesionálně a zejména mě potěšilo, že nevyhazovala lidem plastové láhve s vodou, kterýžto oblíbený zákrok není samozřejmě o bezpečnosti, ale o zvyšování zisků sponzora.

A to tam mají jen hudbu?

Žádný festival, tím víc obrovský, není složen jen z čistě hudebních aspektů, takže se sluší říct, že záchodů bylo celkem vyhovující množství, nechyběla ani korýtka s pitnou vodou. Různých stánků bylo v obou areálech hojně, nicméně při přepočtu na jednotkového návštěvníka bych si dovolil tvrdit, že na Zahradě je nakonec stánků víc. V Ostravě nebyly nekonečné fronty u stánků s jídlem, spíš s pivem. Nevím, jestli jich bylo tak málo, spíš měli poněkud hlemýždí obsluhu, v každém případě krásná ukázka monopolu škodlivého (Radegast), leč bohužel asi nevyhnutelného… Jídlo bylo v množství i sortimentu celkem obvyklém, stejně jako „nejedlé“ stánky se vším možným. Přestože tábořiště bylo těsně vedle areálu Slezskoostravského hradu, nedostal jsem se k jeho „přehlídce“, ačkoli bych odtamtud pro vás – a v dalších ročnících i pro sebe – mohl přinést zajímavé informace. Takto se musím spokojit s pocitem z plánku a z několika zaslechnutých rozhovorů, že je tábořiště poněkud malé. Co se týče záležitostí hudbě přece jen bližších, musím pochválit pěkně udělaný program festivalu obsahující i mapy areálů a již zmíněný Festivalový průvodce, které dostal každý návštěvník při vstupu.

Když to psali v novinách, tak je to pravda

Protože každý článek napsaný s odstupem nějak reaguje na leccos, co bylo napsáno a řečeno dříve, je lepší to udělat přiznaně. Uvědomil jsem si, jak velký a světově (= muzikanty z celého světa) obsazený festival stále ještě působí jako mucholapka na stereotypy. Například účast Inuitky Nive Nielsen vyvolala opakované (zřejmě od sebe

Iarla O´Lionird
Iarla O´Lionird
foto: Tomáš Hrubý
opisované) úvahy o tom, jak „v horkém dni ochladila diváky svou grónskou hudbou“ – přitom hrála celkem standardní folkrock a žádný z jejích výrazových prostředků bych si nedovolil odvozovat z jejího původu. A tak podobně. Prostě pozor na publicisty, kteří si usnadňují práci tím, že ve world music nacházejí mystiku tam, kde žádná není.

Tak co tomu říkám?

A než se pustím do krátkých dojmů z jednotlivých koncertů, ještě cosi jako závěr. V každém případě pro mne byl festival Colours of Ostrava velkým zážitkem. Mohu ho doporučit téměř každému – třeba těm, kteří tvrdí, že Zahrada je multižánrový festival… no, ale nevím, jestli by přežili. Všem těm, co si nemyslí, že jediné možné pojetí festivalu je takové, při kterém se znám se všemi ostatními zúčastněnými diváky osobně. Opravdu velký festival přináší jednak velký výběr, velkou možnost potkat se s něčím, co mě opravdu mimořádně osloví a také řadu dalších zážitků, na menších festivalech se nevyskytujících. A samozřejmě doporučuji i těm folkařům, kteří chápou, že world music je to samé, co „jejich“ hudba a co je zajímá to, co na téměř všech českých folkových festivalech zcela chybí: kontakt se světovou scénou. I když – pokud k ní nechcete dostat velkou porci jiných žánrů, bude lepší se podívat buď na „malé“ Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, nebo na „velký“ Tanz - und Folkfest v Rudolstadtu. Z takového Karlovarska to tam bude ostatně blíž než do Ostravy.

 


A copak jsem tam slyšel?

Předesílám, že se nebude jednat o hluboké studie, spíš rychlé dojmy. Občas jsem dal přednost přebíhání mezi scénami a od některých níže zmíněných položek jsem slyšel třeba dvě písničky. Co se faktografie týče, občas budu čerpat z již zmíněného Festivalového průvodce. Kdybych měl jmenovat tři položky, které na mě udělaly největší dojem, tak by to byl Afro Celt Sound Systém (za headlinery festivalu), John de Jong (za čisté folkaře) a Amit Chatterjee Aliance (jako něco úplně odjinud). Mé preference vlastně vyjadřuje již výběr kapel a jednotlivců, o kterých dál píšu, protože někdo další si z té nabízené záplavy mohl vybrat úplně jiné Colours of Ostrava.

A Hawk and a Hawksaw (USA) - Park Stage/Indies Scope scéna

Hned zkraje potvrzuji výše napsaná slova: odkudsi jsem se přihnal a už za dvě až tři písničky se umělci – odkazujíce na spouštějící se déšť – předčasně loučili, čímž (i) mně poskytli možnost schovat se před největší průtrží mračen do podloubí brány Slezskoostravského hradu. Přitáhla mě hlavně zvědavost dešifrovat, co se skrývá za spoustou barevných slov: „indie rock z Nového Mexika… míchají židovský klezmer, balkánské dechovky, mexické

Mor Karbasi na Kostelní scéně
Mor Karbasi na Kostelní scéně
foto: Tomáš Hrubý
mariachi, maďarské cimbálovky, country z podhůří Appalačských hor a francouzské kavárenské šramly…“ Místo toho jsem v krátké ukázce slyšel housle s akordeonem v něčem, co se asi nejvíc blížilo cajunu, v každém případě to mělo slyšitelné americké kořeny. Další dva účinkující, podle programu vlastně jen hosté, hráli po dobu mé přítomnosti na perkuse.

Afro Celt Sound Systém (GB) - Česká spořitelna stage

Excelentní! Jedna z největších radostí festivalu; tentokrát se můj pocit protnul s označováním Afro Celt Sound Systému za jeden z magnetů festivalu. (Škoda jen, že musejí mít tak bombastický název…) Zhlédl jsem je za nepřetržitého silného deště, z místa blízko pódia, z kterého jsem se odmítal hnout; asi ještě nikdy jsem na festivalu takhle nepromokl. Ale jistě, prohlédl jsem, že spousta kouzel byla prováděna na efekt: na forbíně probíhaly za velkého aplausu „souboje“ perkusistů různých barev (kromě Irů a Afričanů hraje v kapele i Pákistánec Johnny Kalsi), zatímco v pozadí akce se poněkud nudila asi nejlepší instrumentalistka na pódiu, hráčka na irské loketní dudy Emer Mayocková. Ale propojení výsostně irských píšťal a zpěvu Iarly O’Lionáirda s výsostně africkou hrou na koru a vší tou rytmikou je nesmírně dobře vymyšleno a pokud by měla existovat nějaká výkladní skříň tohoto druhu world music, která by ukazovala, že propojování zdánlivě vzdáleného má smysl a není to jen takový naschvál, tak si neumím představit lepší.

Alamaailman Vasarat (FIN) - Barvy Arcelor-Mittal stage

Šestice drsných seveřanů, u které rozhodně stojí za to projet si sestavu. Hlavní frontman vypadá jak Ivo Pešák, pokud by si tento ovšem nechal narůst vlasy do půl zad, nasadil cylindr a celkově poněkud zdivočel. Hraje na dřevěné dechy – klarinet, sopránsaxofon, možná ještě něco, ale nejzásadnější je rozhodně jeho dunivě řvoucí bassaxofon. „Ten druhý“ má blond vlasy na zadek a provádí s nimi kousky, jaké jsem dosud znal jen z videozáznamů s rockovými stars 70. let – jo, a mimochodem válí na trombón. A jestli čekáte, že teď přijdou nějaké ty obligátní kytary, tak ani jedna: klávesy, drtivé bicí a pozor! – dvě violoncella. S těmito nástroji se vydávají hrát cosi jako punk, který má ovšem silné etno prvky. Nádherná zběsilá instrumentální muzika. Šíří o sobě, že „rádi skládají v těžké kocovině“, ale skladby mají proaranžované výtečně.

Amit Chatterjee Aliance (USA) – New York City stage

Jeden z největších zážitků festivalu. Stál jsem skoro pod pódiem a koukal Amitu Chatterjeemu – exčlenu Joe Zawinul Syndicatu, spolupracovníkovi Carlose Santany a dalších osobností na prsty. „Virtuos na sitár“, jak byl také uváděn, sice sitár vůbec na pódiu neměl, zato na elektrickou kytaru vyvářel znamenitě. Výteční byli i jeho

Maria Kalaniemi
Maria Kalaniemi
foto: Tomáš Hrubý
spoluhráči: italský klávesista, britský baskytarista a rakouský bubeník. (Sám Amit je indického původu). Soudobý jazz (nebo jazzrock – může se to slovo ještě používat?) velmi vysokých kvalit. Amit Chatterjee je navíc velmi charismatický a ačkoli se jedná o převážně instrumentální muziku, občas překvapil výborným zpěvem.

Bezobratři (CZ) - Park Stage/Indies Scope scéna

Právě protáčím jejich čerstvou desku Bezobav, která mě naprosto dostala: nádherný, citlivý a osobitý přístup k lidovým písním. Z pódia to možná bylo malinko rozpačitější, asi proto, že hlediště – nebo jak ten plac pod pódiem nazvat – nebylo právě úplně zaplněné: přece jen hráli Bezobratři hned po ránu (už v půl jedné!) a po všech těch průtržích…

Blue Effect (CZ) – OKD Czech stage

Výjimečné pojetí rocku, které zprostředkovává hudební zážitek a nemanipuluje. Radim Hladík si prostě se svými mladými hochy (kteří, mimochodem hráli na akustickou kytaru a akustickou baskytaru) sedne i na takovémto festivalu na židle a hrají – a dav je miluje. Nemohl jsem se zdržet dlouho, ale byla to radost.

Čechomor (CZ) – Česká spořitelna stage

Aspoň na pár písniček jsem se běžel podívat na Čechomor; z Čechů hráli na největší scéně dále už jen Wohnout, Marta Kubišová a MIG 21. Chci hlavně říct, že mám z jejich úspěchu a průniku do velkého hudebního světa pořád ještě radost (přestože registruji jejich některé úlety) a chtěl jsem se potěšit tím, jak s diváky zahýbají. Zahýbali. A jinak vlastně tak nějak normálně; já sám jsem je zřejmě poprvé slyšel naživo s kontrabasem Tarase Vološčuka.

Erik Truffaz Paris Project (F) – Česká spořitelna stage

Byl jsem nesmírně zvědavý na excelentního Erika Truffaze, „největšího evropského trumpetistu“ podle Festivalového průvodce, ale trochu jsem se bál, jestli nebude v společném projektu se Sly Johnsonem převrstven nějakou elektronikou či podobnými zvěrstvy. Nic takového; a „hlasový kouzelník“ Sly Johnson, který byl většinou uváděn jako rapper a beatboxer, ze všeho nejvíc docela obyčejně zpíval. Vlastně neobyčejně: skvěle! Byla to taková velmi komorní party tří (ještě bubeník Philippe Garcia) výborných muzikantů na obří scéně.

Huong Thanh (Vietnam) – Kostelní scéna

Zpěvačka, jejíž „pěvecký styl má své kořeny v tradičním vietnamském stylu Cai Luong“ – pro nás laiky: prostě zpívá klasicky „východoasijsky“. Nepředstavujte si ale žádné zvukové kulisy z čínských restaurací. Myslím, že to

Hráč na koto, člen tria Huong Thanh
Hráč na koto, člen tria Huong Thanh
foto: Tomáš Hrubý
byl můj nejhlubší zážitek s dálněvýchodní hudbou. Doprovod obstarávali hráč na housle koto a hráčka na nástroj, jehož název netuším, ale jedná se dejme tomu o velkou dvanáctistrunnou citeru s přestavovatelnými kobylkami. Huong Thanh (hrající též na různé klapací perkuse) neměla hlas ani velký, ani neopakovatelně barevný, už vůbec se nepokoušela zaujmout emocemi (spíš naopak), ale dělala přesně to, co její repertoár potřeboval. Oba doprovázeči seděli a celkově se nikdo nepokoušel o nic z toho, čím se muzikanti obvykle snaží strhnout pozornost. Díky jim za to: byla to poctivá, zajímavá muzika.

Iarla O’Lionáird (IRL) – Kostelní scéna

Obrovská osobnost folkové muziky, hodně jsem se na něj těšil. Ale když se postavil k mikrofonu a spustil za doprovodu klavíristy a violoncellistky, trochu mně to připadalo, jako když se v Rudolfinu dávají „české národní písně“ přecezené přes Dvořáka, Martinů nebo nějakého jiného skladatele a upravovatele. V dresu Afro Celt Sound Systemu jsem si Iarlu užil víc, přesto dobře strávená hodinka a půl.

Jaga Jazzist (N) - Barvy Arcelor-Mittal stage

Podle kapelníka Larse Hornvetha střídají muzikanti jeho devítičlenného seskupení celkem 30 – 35 nástrojů, takže si je samozřejmě všechny nevyjmenujeme, ale z toho co jsem viděl, hrály zpravidla troje žestě (trubka, trombón, tuba), klasický rockový základ, většinou vícery klávesy (se samply), často xylofon… Řekl bych, že organizátory jedna z nejvyzdvihovanějších položek festivalu. Pro mě trošku zklamání – ale to asi pramenilo z toho, že jsem neuměl ocenit jejich nu-jazz. Ten byl pro mě příliš nejiskřivý, plný málo zajímavých unison, ploch a ostinát. Rozdíl mezi Jaga Jazzist a některými mými oblíbenými „běžnými“ jazzmeny mně připadal, jako když hraje smečka kytaristů u ohně unisono třeba Rocky Top - to je jedno co, stejně jako je jedno, že to mohou být jednotlivě mistři svého nástroje. A nebo to zahraje úplná a výborná bluegrassová kapela. Třeba Osborne Brothers. Není to jasné? Nevadí, nic to nemění na faktu, že Jaga Jazzist jsou excelentní instrumentalisté…

John de Jong (GB) – Kostelní scéna

Nejstřídmější písničkář celých Colours – vlastně jediný muž s akustickou kytarou (a ničím/nikým jiným), kterého jsem tam potkal. Snad i proto jeden z největších zážitků. Nic u něj nebylo až tak úplně velkolepé a na efekt, ale přitom podmanivě zpíval, měl silné melodie a jistě i chytré texty (na ty bych ale potřeboval, aby právě neminula půlnoc pěkně náročného dne). Místo velkých řečí řeknu, že to byl jediný interpret, jehož desku jsem si na místě koupil. A že doufám, že mu třeba někdy Náčelník udělá v Praze koncert nebo se s ním Honza Řepka seznámí a vezme ho na turné. (Ještě že tyhle dva máme…)

Maria Kalaniemi (FIN) – Kostelní scéna

Profesorka helsinské hudební akademie hrající na akordeon brilantní technikou, až koncertantní, aniž by ovšem ztratila kontakt s lidovou polohou svého nástroje. Ostatně skandinávské lidové písně tvořily většinu jejího repertoáru, přičemž došlo i na vlastní skladby. Hrála s doprovodem akustického kytaristy.

Mokoomba (Zimbabwe) - Česká spořitelna stage

Přes spoustu chvály a ohlašovaných úspěchů na soutěžích bych pro popis téhle partičky užil slovo afropop. Šestice

Mokoomba
Mokoomba
foto: Tomáš Hrubý
s dvojitými perkusemi a bicími hrála jak o život, o pódiovém pohybu ani nemluvě. Dobře vymyšlené, vůbec ne špatné, ale tak nějak trošičku mělké.

Mor Karbasi (GB/Izrael) – Kostelní scéna

Sefardské písně v podání zpěvačky stavějící na uhrančivosti – jak co se vizuálního typu týče, tak samozřejmě hlavně na silném výrazném hlasu, se kterým uměla pracovat od divokých skladeb po sladké milostné nebo ztišené modlitební kousky. V melodiích slyšitelní jak blízkovýchodní „hadi“, tak silný vliv flamenca. Doprovod koncipovaný celkem normálně evropsky: dvě kytary (akustika, elektrika), kontrabas střídaný s klavírem, jemné bicí – podle jmen a zachycených vysvětlivek muzikanti z Anglie, Španělska, Itálie… Zajímavé bylo, když Mor Karbasi požádala publikum o spolupráci – měli jsme zpívat í-á, zřejmě v jakési oslí písni. Tak dokonalý bojkot ze strany diváků jsem nikdy předtím nezažil a doteď nevím: bylo publikum tak konzumní, nebo tak zdecimované vrcholícími tropy a nedostatkem kyslíku v kostele, nebo mu to prostě přišlo jako blbý nápad…?

MTO Universal (CZ) - Barvy Arcelor-Mittal stage

Přes zemskou hranici jsem na Moravu chvátal aspoň na kousek Malého televizního orchestru (MTO) – odnože Divadla Sklep s hlavním frontmanem Tomášem Hanákem, slibujícího veselý návrat k československému popu 80. let. Ztvárnění probíhalo v „semtexovém“ duchu, tedy „nečekejte žádnou parodii, prostě to jen zahrajeme“ a místo mnou očekávaných fláků Janečkovy či Hannigovy party hráli MTO Universal písničky jako Nářek převozníka (Karel Černoch) nebo Obyčejný muž (Petr Spálený). Nejhorší bylo, že na jevišti vládl jakýsi chaos – nevím, jestli příčinou byly nějaké technické problémy, nebo že se umělci vydali na pódium, aniž příliš věděli, co tam budou dělat. Kdybych pobyl v hledišti nějakou posuzovatelně dlouhou dobu, řeknu, že to bylo zklamání; takhle to byly jen rozpaky.

New York Ska Jazz Ensemble (USA) - New York City stage

Těsně před odchodem na vlak jsem se chtěl ještě aspoň jednou rozhlédnout po zajímavém prostoru „pravého newyorského klubu“ a hrála mi k tomu šestice pánů na elektrickou kytaru, klávesy, saxofon, trombón, baskytaru a bicí. Styl mají vepsán v názvu a jejich pozice, co se týče fúze jazzu a ska, je zřejmě dost zásadní až zakladatelská. Mně přišlo, že jazzu v tom moc nebylo… no dobře, jako The Chancers taky nehráli…

Nive Nielsen (Grónsko) – Park Stage/Indies Scope scéna

Jak už bylo řečeno, celkem standardní folkrock. Nive zpívající normálním evropským, v žádném směru nijak extra nevyčnívajícím hlasem a hrající na akustickou kytaru (jednou i na ukulele). A doprovodná kapela – elektrická kytara,

Nive Nielsen s kapelou
Nive Nielsen s kapelou
foto: Tomáš Hrubý
klávesy, baskytara, bicí. Vypadalo to na přemýšlivější záležitosti, ale pamatuji si akorát úpěnlivě opakovaný refrén „Where is my vacuum cleaner?“ (kde je můj vysavač). Sympatická položka.

Štěpán Rak a Alfréd Strejček (CZ) – Kostelní scéna

Spolupráce těchto pánů je už letitá a přiznám se, že jsem rád využil Colours of Ostrava, abych se konečně podíval, co to vlastně dělají. Štěpán Rak hraje virtuózně na španělskou kytaru (což jsem samozřejmě věděl), Alfréd Strejček špatně na zobcovou flétnu (jen zřídka). Kromě toho recituje, ale nebylo mu rozumět (za to ovšem nemohl on, ale akustika evangelického kostela). Nejvíc mě překvapilo, že oba občas dost zvláštně zpívali, v basové poloze a nejčastěji spolu. Skladby byly o lásce, o Karlu IV… a bylo to takové ušlechtile vyladěné, jak jsem očekával. A vůbec to nechci shazovat – ani tak ne proto, že se svým pořadem oba slaví úspěchy, ale spíš proto, že to opravdu svoji cenu má – jenom jsem se s nimi v Ostravě tak docela nepotkal…

The Chancers (CZ) – Barvy Arcelor-Mittal stage

Osmičlenné stálice českého ska. Chtěl jsem zjistit, jestli jsou naživo silnější než z desky: ano, jsou. Zkušení muzikanti jedou jak dráha, včetně jejich bezkrkého frontmana Simona Ruffskanka. Možná je to na mě ale trochu moc o první signální.

The Cranberries (IRL) - Česká spořitelna stage

Společně s Iggy Popem hlavní hvězdy festivalu a pro mě potvrzení mechanismu „velké očekávání – (v tomto případě jen drobné) zklamání“. Ačkoli nejsem velký znalec, vždycky jsem Cranberries sledoval, protože jsem z nich slyšel osobitou sílu melodií a příchuť země, kde se podle mého pocitu rodí samí skvělí muzikanti, zejména folkrockoví písničkáři (nebo ti „roots“ keltští – ale o ty tu nejde). A barva hlasu Dolores O’Riordanové – to pro mě bylo opojení. Hity The Cranberries opravdu nešetřili (Zombie, Promises, Salvation…), ale celé to z mého pohledu mělo zbytečně chuť popové show – no samozřejmě, jinak to asi nebylo možné. Kapela se mně zdála hodně zahnaná do kouta, ale fakt je, že to jsem četl v různých rozhovorech a profilech: že je Dolores prostě ve všech oblastech jejich společné práce naprosto dominantní. Horší bylo, že jsem od ní čas od času slyšel nějaký ten nedotažený tón. Ale třeba si ze zhrzené lásky vymýšlím: Tomáš Polívka tvrdil v Hospodářských novinách, že „lehčí intonační prohřešky“ slyšel pouze v přídavcích a vzápětí se pokáral, že „hledá hnidy na vstřícném představení“. Ale jo: slyšel jsem The Cranberries…

The Proclaimers (GB – Skotsko) - Barvy Arcelor-Mittal stage

Asi jediná položka na Colours of Ostrava, kterou jsem si pečlivě nenaplánoval, ale která si mě, odkudsi kamsi pádícího, přitáhla. Nenaplánoval, protože jsem se zalekl ohlašované popularity založené na písních pro filmy se Shrekem… ale najednou jsem stál a poslouchal výborný folkrock s výraznými countryovými či spíše rockabillyovými prvky a hlavně silné melodie téhleté party. A nezbývá, než znovu litovat své špatné angličtiny (i když, pravda, za svou mizernou skotštinu se tolik nestydím…) protože tahle kapela, která hraje už 27 let, je asi ještě víc než za skvělou muziku ceněná za své výpovědi. Možná to všechno jejich publikum ví, protože měli pěkně nabitou stage. Nebo že by ten Shrek?

Ale co když to bylo všechno jinak? Ověřte si to napřesrok sami!

 

Colours of Ostrava, 15. – 18. července 2010, Ostrava


Sdílet na...
Komentáře pro tento článek
Přidat Nový Hledat RSS
Jméno:
Email:
 
Název:
Naše hlavní město
 antispamová kontrola
UBBKód:
[b] [i] [u] [url] [quote] [code] [img] 
 
 
:-D:-):-(:-0:shock::confused:8-):lol::-x:-P:oops::cry::evil::twisted::roll::wink:
:!::?::idea::arrow:
 
Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!
 
Prosím, opište anti-spamový kód, který je zobrazen v obrázku. Pokud Vás obtěžuje zadávání tohoto kódu, zaregistrujte se a pište komentáře jako přihlášený uživatel.
Black Bart the P08   |88.101.238.xxx |10.08.2010 00:12:34
I když ostravák, na Kolorsech jsem nikdy nebyl a nelituju toho. Tento festival mi nemá co nabídnout. Je to gigant vyhnaný na umělých hnojivech - hromady peněz z městského rozpočtu a (pomalu doznívající) popularity world music.
Poslouchat sbor židovských rabínů zpívajících za doprovodu tibetských mís a indiánských bubínků mongolské lidové písně není nic, co by mě jakkoliv obohacovalo.
Mít k dispozici finanční prostředky, jaké má pořadatelka, věřím, že by pro kohokoliv z lidí od muziky nebylo problém vybudovat jakýkoliv hudební festival, který by ovšem nenabídl jen většinou neznámé regionální ethno-hvězdičky, ale opravdu ověřenou kvalitu.
Na druhou stranu jsem ale (opět jako ostravák) svým způsobem hrdý, že se v tom našem poměrně ošklivém a nudném městě něco děje. A že to NĚCO má velký ohlas. Za tohle patří pořadatelům (a městským zastupitelům, kteří na to uvolńují prostředky) dík. Ovšem když to srovnám třeba s Portou, jejíž regionální kolo se koná rovněž na ostravském hradě a na niž pořadatelé nedostali od města ani vorla, tak je mi trochu smutno...
-toh-   |194.228.14.xxx |12.08.2010 14:12:33
Zdravím BB,
a myslím si, že tvrzení v třetí větě je příliš příkré. Nechci polemizovat, jestli hromady peněz se spíš podobají hnojivům umělým či statkovým, ale je to hnojivo pro festivaly zatraceně potřebné, tak proč se nad ním ošklibovat? Možná by mě situace mrzela, pokud bych byl producent/pořadatel, který by si myslel, že je geniální a k vybudování nejlepšího světového festivalu wordl music nebo čeho mu chybí právě jen ta hromada hnojiva, kterou zrovna jemu nikdo nedal. Já si to nemyslím, jsem hudební publicista a posluchač, kterého situace, kdy Colours mají peníze na rozvoj, jedině těší. Protože jenom peníze opravdu dobrý festival stejně neudělají: rozhodně si nemyslím, že by "pro kohokoliv z lidí od muziky nebyl problém vybudovat jakýkoliv hudební festival..." Samozřejmě, kdo má jen ty peníze, ale ne už potřebný přehled a invenci, ten spíš nabídne "opravdu ověřenou kvalitu" - tedy něco tisíckrát obehraného a opsaného z programu mnoha jiných festivalů. Dramaturg, který invenci a přehled má, nabídne "neznámé regionální ethno-hvězdičky", tedy kapely, které se proslaví až za rok nebo optimálně právě na mém festivalu.
Nevím, jestli je popularita world music pomalu doznívající - podobné vývojové křivky mě nikdy moc nezajímaly. Ale spíš ne, aspoň u nás: proč by jinak diváků na Colours of Ostrava výrazně přibývalo (viz článek)? Připouštím, že značná část těch 25 000 diváků si zřejmě nemyslí, že je na festivalu world music... (viz článek).
Ta věta s rabíny, mísami a bubínky je vtipná - sám podobné používám, když potřebuji world music trochu dobrosrdečně shodit. Ale právě proto, doufám, to ani jeden z nás nemyslí úplně vážně. Mohu - na základě popisu indiánských mís a tibetských rabínů - usoudit, že na jejich koncert nepůjdu, protože mě bude víc bavit něco jiného. Ale dokud je neuslyším, tak bych si netroufl tvrdit, že mě jejich hudba nijak neobohatí. Co když to pro mne bude naopak zážitek roku?
Pokud jsi si tím přesto úplně jist - proč ne, mě taky nebaví dechovka, techno nebo death metal. Ale rozhodně bych si netroufal říkat třeba svému kamarádu Knajpovi - velkému metalovému nadšenci, že kapely, na které jezdí kamsi do Josefova nebo do Vizovic a moc se na ně těší, jsou regionální kovo-hvězdičky, jenom proto, že jsem o nich zaručeně nikdy neslyšel.
Že není regionální kolo Porty zajímavé pro ostravské šéfy kultury, mě samozřejmě taky mrzí...
Black Bart the P08   |88.101.238.xxx |13.08.2010 01:01:12
Podle mě byl world music vždy umělý produkt top managerů světového hudebního průmyslu, kteří se před deseti lety zamysleli, na čem by ještě vydělali prachy a co tady ještě nebylo. Dnes to opadává, protože lidi zjistili, že narozdíl od těch rabínů s těmi mísami, si u těch Kabátů můžou aspoň pořádně zahalekat.

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."